Zvolenský zámek

Raná historie oblasti řeky Garam se ztrácí v mlze historických dob. Jisté je jen to, že nekonečné lesy, stejně jako jinde v zemi, využívali árpádovští vládci jako svá soukromá loviště a řídké obyvatelstvo sloužilo jako stráže lesů a zvěře. První doložená zmínka o lesních strážcích Zólyom, která se dochovala dodnes, pochází z roku 1222, kdy tento královský úřad zastával rod Zólyomů (později rod Balassů). Jeho nejstarším známým hradem je Zólyom – Pusztavár, jehož dvě samostatná opevnění byla postavena v polovině 13. století a na začátku 14. století. S nimi lze spojit historické události tohoto období. Podle výsledků archeologického výzkumu byl bývalý kostel, který stál na malém kopci poblíž řek Szalatna a Garam, zbořen na příkaz krále Ludvíka Velikého, aby na jeho místě mohl být postaven hradní palác s pravidelným půdorysem. Zatímco starší výzkumy jej srovnávaly se šlechtickými sídly, která byla k vidění během italských tažení, novější odborné posudky jej vnímají jako repliku šlechtických sídel, která existovala ve střední Evropě od 12. století. Podle písemných pramenů se zde anjouovský panovník stále častěji zdržoval od roku 1357 a datum dokončení stavby lze datovat do roku 1364. Jeho výhodná poloha spolu s Diósgyőrem na jihovýchodě znamenala, že se odtud král Ludvík mohl snadno dostat do polského a uherského království. Právě v jeho zdech se v roce 1379 setkal uherský panovník s českým a německým panovníkem Václavem IV., když potvrdili sňatek dcery prvního jmenovaného, Marie, se Zikmundem Lucemburským, markrabětem Braniborským. Krátce před jeho smrtí zde polské šlechtické řády vzdaly hold nemocnému králi Ludvíkovi. V roce 1424 jej získala darem od svého manžela královna Borbála Cillei. Později jej král Albert Habsburský daroval také své ženě Alžbětě, která jej v roce 1440, poté, co ovdověla, darovala českému husitskému vůdci Janovi Giskrovi, povolanému do země, aby chránil jejího dalšího syna, a zároveň ho jmenovala vrchním hejtmanem Košic. Bitvami zocelení čeští válečníci si brzy podmanili většinu horských oblastí. V roce 1449 proti nim vedl sám hejtman János Hunyadi tažení, ale bez úspěchu, a tak nechal na nedalekém vrchu Strázsa postavit pevnost, aby je měl pod dohledem. Česká okupace skončila v roce 1462, kdy se král Matyáš Hunyadi dohodl s Janem Giskrou, který mu předal své hrady. V následujících stoletích středověku jej vlastnila ovdovělá královna Beatrix a bohatý šlechtický rod Thurzóů, z nichž poslední jmenovaný postavil vnější hradní hradby na začátku 16. století. Během prohrané bitvy u Moháče s Turky jej získala rodina Balassů a jako jejich člen se zde 20. října 1554 narodil Bálint, největší maďarský renesanční básník té doby. Samotný středověký hrad byl opevněn vnějšími hradbami a poté mohutnou italskou baštou, ale již nebyl strategicky důležitou pevností. Jeho posádka tak obvykle bez úderu meče otevírala brány transylvánským vojskům pochodujícím proti tyranii habsburského císařského rodu, a tak se v roce 1605 vzdali hajdúové Istvána Bocskaiho, zatímco v roce 1619 se vzdali knížeti Gáboru Bethlenovi. V té době byl již Miklós Esterházy náčelníkem Zólyomu, jehož jmění díky výhodným sňatkům a neochvějné habsburské loajalitě stále rostlo. Turečtí nájezdníci se jen zřídka dostali tak daleko, ne tak armáda transylvánského knížete György I. Rákócziho v roce 1644. Rebelové Imre Thökölyho, kteří spustili vlajku v turecké alianci, ji také obsadili bez boje v roce 1678, ale byli nuceni se vzdát po prohrané bitvě u Barsszentkeresztu 1. listopadu. Rebelové se dále dostali k hradbám Zólyomu na podzim roku 1682, po dobytí hradu Fülek, který byl obsazen s tureckou pomocí a který zůstal v jejich moci až do následujícího roku spolu s bohatými hornickými městy. Později císař a král Leopold Habsburský jmenoval náčelníkem Zólyomu Lászlóa Csákyho, který zastával svůj úřad v pevnosti, která byla v té době z vojenského hlediska již zcela zastaralá. Pravděpodobně proto nebyl v roce 1701 mezi uherskými hrady určenými k demolici. Poslední vojenské události se pod jeho hradbami odehrály během války za nezávislost vedené Ferencem II. Rákóczim. V září 1703 vpadly jezdecké jednotky kuruckých kapitánů Lászlóa Ocskaye a Balázse Borbélyho téměř bez překážek do oblasti Lévy a Zólyomu, ale nic netušící povstalci byli v říjnu poraženi žoldáky císařského generála Schlicka. 15. listopadu 1703 se na Zólyomské pláni objevil vrchní velitel „velkého knížete“ Miklós Bercsényi s armádou asi 15 000 mužů. Proti němu stála armáda Šimona Forgácha, který byl v té době stále věrný císaři. Podle dobových kronik se před bitvou, v souladu se zvykem z tureckých dob, utkali dva rytíři ze znepřátelených stran. László Ocskay, známý jako „Rákócziho blesk“, se střetl se starým hraničářským válečníkem Jánosem Bottyánem. Oba byli zraněni výstřely z pistole a v rozpoutané bitvě povstalci dobyli i město. Zbytky císařských vojsk se uzavřely v hradě, odkud hrabě Forgách ještě téže noci tajně uprchl. Obrana padla na zraněného Bottyána, který se pevnosti vzdal o tři týdny později, 7. prosince, výměnou za volný ústup. Vlajka povstalců vlála na jeho hradbách až do října 1708, kdy kuruci, stále více nuceni ustupovat po prohrané bitvě u Trenčína, evakuovali hornická města a Zvolen. Naštěstí poté nebyl zničen a vlastnil ho neochvějně věrný šlechtický rod Esterházyů. V roce 1802 jej od nich koupila státní pokladna a v jeho zdech byly umístěny sklady a kanceláře. Státní úřady jej využívaly až do 20. století a poté se v roce 1944 stal velitelstvím partyzánské brigády Thalmann bojující proti německým jednotkám. Odborníci na ochranu památek zahájili v 60. letech 20. století obnovu staletých zdí, v nichž si dnes návštěvníci mohou prohlédnout historickou expozici a uměleckou galerii.