Státní vlajka a památník druhé světové války v Barsbese

Hnutí za národní vlajku vyhlásil v roce 1925 Nándor Urmánczy (1868–1940), politik transylvánského původu a vůdce iredentistického hnutí v Maďarsku. První tzv. národní vlajka s relikvií byla slavnostně odhalena 20. srpna 1928 v Budapešti na náměstí Szabadság tér243 a na slavnostním ceremoniálu pronesl projev. Nádoba s relikvií umístěná na podstavci státní vlajky obsahovala zeminu přivezenou ze 72 historických žup (včetně žup v Chorvatsku), ze zkrácených maďarských osad, z bojišť u Muhu, Moháče a války za nezávislost v letech 1948–1849, z hrdinských hřbitovů z první světové války v Doberdó a Haliči a z rodišť Petőfiho a Kossutha (Zeidler 2009, 204). U paty dvacetimetrového stožáru byl pták turul s roztaženými křídly a na vrcholu stožáru byla symbolicky zvednutá ruka k přísahě, inspirovaná rukou Miklóse Horthyho. Přední strana podstavce, vyrobená z vápence, směřovala na sever a jeho průčelí bylo zdobeno maďarským znakem. Po obou stranách byly citáty lidí, kteří revizi podporovali. Po slavnostním otevření památníku byla vlajka spuštěna na půl žerdi v souladu s usnesením Maďarského národního shromáždění ze 13. listopadu 1920. Podle usnesení „jako znamení smutku národa bude maďarská vlajka na budově parlamentu spuštěna na půl žerdi, dokud nebude říše maďarské Svaté koruny obnovena v plné celistvosti. Národní shromáždění rovněž očekává, že všechny orgány a jednotlivci, kteří jsou oprávněni používat maďarskou státní vlajku, budou následovat jeho příklad“ (Zeidler 2009, 203). Dne 7. ledna 1921 vydal ministr kultury Kúnó Klebelsberg podobný dekret pro vzdělávací instituce, který mimo jiné zavazoval studenty „zastavit se všude, kde se setkají s vojáky pochodujícími pod státní vlajkou, na znamení úcty se otočit k státní vlajce a studenty mužského pohlaví smeknout si klobouky“. Nándor Urmánczy také povzbuzoval šíření hnutí za národní vlajku na venkově. Organizaci prováděl jím založený Výbor pro národní vlajku v Ereklyésu a jeden z členů výboru se obvykle účastnil slavnostního odhalení nové státní vlajky. První státní vlajka na venkově byla vztyčena v Nagykanizse v roce 1932 a poslední v Transylvánii v roce 1944. Po znovusjednocení v roce 1938 byla zvláštní pozornost věnována osadám obývaným převážně Slováky za účelem politické propagandy a naléhali na vztyčení státních vlajek i válečných památníků. Slavnostních aktů se obvykle účastnili vysocí političtí vůdci a samozřejmě také pronášeli projevy. Na akcích v několika osadách, převážně nacházejících se poblíž slovensko-maďarských hranic, k účastníkům často promlouval sám arcivévoda Josef. Po znovusjednocení Slovenska byla první státní vlajka – a zároveň válečný památník – slavnostně odhalena ve slovenské osadě Gercsely za účasti velkého vysokého politického a vojenského zastoupení. Po druhé světové válce tyto kombinované památníky až na několik výjimek zůstaly zachovány a na mnoha místech je stožár dodnes. Zůstaly i podstavce několika objektů postavených výhradně jako památníky státní vlajky, spolu se stožárem a dokonce i šroubovým mechanismem sloužícím k vyvěšení vlajky. V několika osadách byl památník druhé světové války postaven místo státní vlajky a v některých případech byl jeho podstavec začleněn do nového památníku. Tak se stalo i v Barsbese, kde byl původní podstavec doplněn o nové prvky, čímž se stal památníkem druhé světové války.