Socha Sándora Petőfiho v zahradě Medicus

Socha Petőfiho, kterou v roce 1911 vztyčil Béla Radnai z darů občanů města, mohla v té době stát na centrálním náměstí v Bratislavě sotva deset let. Po Trianonu byla zbourána, „deponována“ do skladu a teprve v 50. letech 20. století (protože neexistují spolehlivé údaje o tom, kdy byla básníkova socha vztyčena) byla po několika desetiletích nepřízně znovu vztyčena v parku v Ligetfalu, ale do té doby se nacházela na neobydleném, nechráněném místě, kde byla nesčetněkrát zmrzačena. Bratislavští Maďaři, víceméně tolerovaní úřady, si zde mohli události 15. března připomínat až do roku 2002. V roce 2002 byl zřízen výbor odpovědný za přemístění Petőfiho pomníku. Politický vítr v zádech výrazně posílil skutečnost, že maďarská buržoazní vláda dokázala v prvních letech navázat lepší vztahy se středopravicovým kabinetem Dzurindy než dříve, rekonstrukce dunajského mostu spojujícího Ostřihom s Párkány na čas „sblížila“ Bratislavu a Budapešť a Pál Csáky byl místopředsedou slovenské vlády maďarské národnosti. Díky této okolnosti Bratislava také finančně podpořila kulturní „projekt“ – stejně jako na nákladech přispělo i maďarské ministerstvo národního kulturního dědictví a Úřad pro Maďary v zahraničí – ale miliony dolarů na obrovský účet za obnovu se vybraly i z nezištné podpory maďarských občanů města a Maďarů z Vysočiny. Za zmínku stojí i vstřícnost ministra kultury slovenské vlády Rudolfa Chmela, který byl vzdělaný a měl dobré vazby na maďarskou literaturu; 15. března 2003 jsme si kolem zrekonstruované sochy Petőfiho vztyčené v Medicejské zahradě mohli při jejím slavnostním otevření připomenout výročí maďarské revoluce a války za nezávislost. Přibližně dva tisíce shromážděných lidí oslavily nejen 155. výročí revoluce a nejen 180. výročí básníkova narození, ale také důstojné „zvraty osudu“ sochy. Díky veřejným darům a podpoře slovenské a maďarské vlády byla Petőfiho socha restaurována a znovu vztyčena v Bratislavě, kde se dvojjazyčného ceremoniálu zúčastnila velká řada známých slovenských osobností veřejného života. To se dosud nikdy nestalo. Pál Csáky, místopředseda slovenské vlády a slavnostní řečník akce, hovořil o tom, jak poselství března „jim nabízí vnitřní oporu sebeúcty“. Naše historie nás učí, že pouze ti, kteří přijali své vlastní hodnoty, znalosti a soubor hodnot, které převzali od svých předchůdců a předali dál, byli úspěšní jako jednotlivci i jako komunita. „Ani jednotlivec, ani komunita nemůže být zasažena větší ranou než rozdělení, než ztrátou víry v sebe sama. Odkaz let 1848-1849 nás chrání před touto ztrátou hodnoty a stále nám dává sílu pro naše každodenní boje. Stále nám připomíná povinné přikázání: přijmout sami sebe,“ řekl Csáky. Připomněl, jak živě národ v temné bachovské éře po osvícenství a později věřil, že Petőfi nezemřel, že žije a že se jednoho dne vrátí. „I v těch nejtěžších dobách, hluboko v duších, žila potřeba úžasu, jistota, že myšlenka maďarské svobody je nesmrtelná, že se jako skrytý proud znovu a znovu vynořuje v dobách historických zkoušek a zvratů osudu, aby naplnila svou pravdu. A kdo věří, kdo je schopen věřit sám v sebe, jeho víra se naplní,“ zdůraznil Csáky a připomněl, že po celá desetiletí se v Bratislavě jen hrstka lidí odvážila věřit, že se často znesvěcená Petőfiho socha vrátí na své právoplatné místo. „Hle, vrátila se, sen se splnil.“ ; Péter Kiss, ministr kanceláře maďarské vlády, vzpomínal: v roce 1848 jsme se my Maďaři „připojili k nejprogresivnějším aspiracím tehdejší Evropy, zavázali jsme se k věčným hodnotám svobody, lidské a národní důstojnosti“. Jak řekl: „Letošní březnové idy zde v Bratislavě nejsou jen vznešeně inspirativní společnou oslavou Maďarů, ale i multikulturního Slovenska. Brzy můžeme být členy sjednocené Evropy zároveň a společně“, proto se musíme připravit na tento nový druh společné existence, který snad otevře velmi příznivé podmínky pro slovenský a maďarský lid, takové perspektivy, přeshraniční vztahy, o kterých „není to tak dávno, co jsme si ani neodvážili snít“ – uvedl maďarský politik ve svém projevu. Rudolf Chmel, slovenský ministr kultury, literární historik, expert na maďarsko-slovenské vztahy a bývalý československý velvyslanec v Budapešti, se podobně vyjádřil k rekonstrukci jednoty již společné evropské občanské kultury, v níž bude naším úkolem „zmírňovat konflikty“, které stále existují mezi západní a východní kulturou, a musíme pracovat na tom, aby v rámci nového středoevropského dialogu byl určujícím faktorem duch „ne opovržení, marginalizace či kulturní dominance“, ale myšlenka kulturní soudržnosti, koexistence a spolupráce. ; Podle Petera Ciernika, starosty bratislavského Starého Města, je Petőfiho socha v Bratislavě také poselstvím směrem ke společné Evropě. Měli jsme společnou minulost a nyní ve sjednocující se Evropě je naše společná budoucnost na dosah. V kdysi trojjazyčné Bratislavě, symbolu koexistence národů, nyní tato socha směřuje dopředu, což naznačuje, že chce být předzvěstí společné Evropy. ; Petőfiho socha je od svého odhalení pravidelně napadána. Jílec meče byl poprvé zlomen v říjnu 2003, což tehdy způsobilo škodu ve výši 20 000 korun. V dubnu 2007 neznámí pachatelé usekli ruce sochám představujícím básníka a jeho múzu a věnce položené u sochy o několik týdnů dříve na počest 15. března byly použity k vytvoření dvojitého kříže, slovenského národního symbolu, který extremistické skupiny často používají jako provokaci.