Sebevražedný milenec-vrah (Nad Kiráji je velký kostelní les)

Nad Kiráji je velký kostelní les, ; Pole je krví zbarvené do ruda. ; Vítr fouká, vždycky jen vlní, ; Chápeš, moje dítě, ale musíš hodně trpět. ; ; Gyula Szabó miluje Jolána Horváta, ; Ale Jolánovi rodiče mu to nedovolí. ; – Mé srdce Joláne, pokud mi nedovolí tě milovat, ; Uvidíš, co udělám. ; ; Gyula Szabó jednu neděli odpoledne, ; Hrdě kráčel s Jolánkou po ulici, ; A vede ji do zeleného lesa, ; Že tam budou trhat květiny. ; ; Nejdřív ji políbí tam a zpět, ; K srdci si přitiskne štěstí. ; – Mé srdce Joláne, abys nepatřil někomu jinému, ; Tady oba pro sebe zemřeme. ; ; – Budu ji za zády vynadávat, ale je jasno, ; Tři goyó mi budou stačit. ; Jeden střelím do srdce Gyuly Szabóa, ; Další dva do těla Jolánky. ; ; Druhý den ráno ji hledali, ; Ale lesník ji mezitím našel, ; Lesník ji našel v bráně, ; Dvě těla ležela na sobě. ; ; – Otcové, matky, poučte se z toho nyní, ; Co se stalo z pravé lásky, ; Nedívejte se na to velké bohatství, ; Ale na to štěstí v srdci. ; ; Tři malé holčičky oblečené v bílém, ; Nyní vedou Jolána na hřbitov. ; Devět mladíků, zatáhne za velký zvon, ; Nyní pohřbívají zvadlou květinu. ; ; Je to deset let, co byl Jolán pohřben, ; Ale jeho jméno ještě není zapomenuto, ; Dcery z celé vesnice ho oplakává, ; Tkají na jeho hrob perlový věnec.