Ráno dvacátého července

Ráno dvacátého července pluk pochoduje na vrchol hory. Ale když sestoupili z vrcholu hory, chudí padli z horka. Plukovní lékař spěšně hlásí: „Darebáci by si měli odpočinout.“ Plukovník krutě řekl: „Darebáci budou pochodovat dál.“ Plukovník vydal přísný rozkaz: „Několik darebáků padlo mrtvých.“ Každý z nich měl poslední slovo: „Kéž ruka Boží hlídá jejich rodiny.“ Zpráva se rozšířila do naší maďarské vlasti. Mluvili o tom, co se stalo v Bosně. Mnoho matek však s pláčem padlo k zemi. Jejich děti se už nikdy nevrátí domů. V zahradě hřbitova v Bilekích chřadne patnáct dobrých maďarských chlapců. Kéž požehnání sestoupí na jejich prach, na jejich hroby. Ach, Bože můj, ať matka neplače.“ Matko moje, matko moje, matko moje, neplač, tvůj syn odpočívá na rakvi. Jeho hrob je květinová zahrada, jeho náhrobek je plný věnců.