Pamětní deska Sándora Petőfiho v Selmecbánya

Luteránské lyceum, které se nachází na pravé straně náměstí Szentháromság, pochází z období reformace. Jeho nový domov, k němuž byla v roce 1864 přistavěna budova darovaná rodinou Kachelmannů, koupila sama obec v roce 1686. Na začátku 19. století se budova ukázala jako příliš malá, a tak bylo koncem roku 1826 rozhodnuto o její demolici a výstavbě nové. Když bylo v následujícím roce dokončeno druhé patro, kostel se rozhodl „zvýšit budovu na 2 patra“. Moderní budova v klasicistním slohu, která splňovala tehdejší vzdělávací požadavky, byla slavnostně otevřena 25. června 1830. V akademickém roce 1838/39 pokračoval ve studiu v nové budově lycea také Sándor Petőfi, který byl přijat mezi rétory prvního ročníku. Jejich třída „byla první vpravo při vstupu do brány lycea“. Brzy začal ve studiu upadat. Z Aszódu si s sebou přivezl vysvědčení s výbornými známkami, ale ve své nové škole se jevil jako nedbalý student. Jeden z jeho učitelů ho od studia odrazoval. Tento učitel neuměl maďarsky, nenáviděl Maďary, založil literární kroužek Tót proti maďarskému spolku samovzdělávání mládeže, živil smysl pro slovanskou soudržnost a mezi převážně tótskou a německou studentskou mládeží zaséval semínka nacionalistické agitace. Petőfire ho o to více nenáviděl, že ho vnímal jako Slovana, který popírá svou rasu. V maďarském kroužku samovzdělávání básník nadšeně recitoval, kritizoval, psal básně, účastnil se literárních debat, hodně četl, zejména z děl Józsefa Gvadányiho, Mihálye Csokonai Vitéze a Mihálye Vörösmartyho, a rozhořel se i jeho zájem o herectví. Dychtivě navštěvoval představení německých herců, kteří byli ve městě, večer se stýskalo po domově a aby si koupil lístek, proměňoval své věci v peníze. Jeho domácí, komorník v důchodu, se na jeho nepřítomnost díval shora, obviňoval ho před učiteli, informoval otce, učitelé ho napomenuli a otec vyjádřil svou nelibost výhružným dopisem. Jeho vzdělávací kariéra skončila špatně. Jeho učitel z Panszlávu ho propadl z maďarských dějin během semestrálních zkoušek konaných začátkem února 1839 a i v dalších předmětech složil zkoušky se špatnými výsledky. Otec ho nyní nechal napospas osudu a odmítl mu jakoukoli podporu. Začal jeho tulácký život. Odešel ze školy a v mrazivém zimním počasí se vydal směrem k Pešti, kam dorazil v březnu 1839. Pamětní deska na zdi budovy byla vztyčena 8. června 1896 Petőfiho kroužkem lycea. Je zde také pamětní deska vztyčená na počest slovenského básníka Andreje Sládkoviče. Mikszáth se zde bohužel „neuchytil“, ačkoli v „žlutě obíleném“ lyceu absolvoval i poslední dva ročníky gymnázia. Často citoval ducha svého velkého předchůdce, například ve svém díle s názvem Petőfiho legenda v Selmecenu napsal: „Když se na zvláštní město snesl večer, když tma pohltila obří kameny a zaplnila hrozné rokle, když se shrbená, shrbená země proměnila v černého groše, šustivé stíny se kymácely, listí stromů začalo létat a noc se naplnila imaginárním bzučením: tehdy jsem si často myslel, že vidím básníka, jak se klouže v plášti a pod paží nese loutnu.“