Hrobka reformovaného pastora Ference Lengyela (Balogvölgy)

Ferenc Lengyel (1836-1892) pocházel z vážené rodiny Lengyelů z Rimaszombatu. V roce 1877 se přestěhoval ze Sajókeszi do Uzapanyi. Jeho žena Julianna György zemřela v lednu 1892 a on v květnu. Zanechali zde dvě osiřelé holčičky. Jeho místo ve funkci pastora zaujal Gyula Szűk. ; ; Jeho hrob se zavalil. Nápis na náhrobku je nečitelný. Jeho rodinný vztah s notářem Ábrahámem Lengyelem (1839-1907) vyžaduje další výzkum. ; ; Zprávu o jeho smrti oznámil reformovaný farář z Nemesradnótu Lajos Pósa v Sárospatackých reformovaných dokumentech: ; ; 1. května, v půl desáté ráno, právě když zvony volaly k modlitbě, duše toužící po nebi opustila svůj rozbitý zaprášený stan, — jako by se na křídlech známých zvuků vznesla do svého nebeského domova. Když obnovená příroda poprvé oblékla svůj krásný květnový hábit: tehdy ji přivítal pochmurný mráz smrti, — jako by se strom jejího života zlomil vedví pod tíhou ostrého kontrastu, který vznikl mezi jejím bolestným bojem a obrazem smějící se přírody onoho jarního rána. ; Takový muž odpadl z našich řad v našem kolegovi faráři z Uzapanyitu, Ferenczi Lengyelovi, který měl velmi málo pozemské radosti a štěstí a mnoho utrpení a boje — zejména na konci svého života — byl jeho úděl. Žil 56 let, ale jen v posledním roce vytrpěl více než deset dalších v dlouhém životě. Jeho slabá, nemocná konstituce byla takříkajíc neustálým hnízdem mučivých bolestí, a proto bylo vzácné spatřit na jeho čele záblesk dobré nálady, zřídka slyšet z jeho úst vtip a jen zřídka slyšet z jeho znepokojené hrudi vyhrknout hořkou stížnost nebo nespokojené reptání. Snášel to v pokoji, trpěl s tichou odevzdáním. ; Bodavé trny, které jeho tělo dostalo, mu také bránily v přístupu k radostem společenského života a on se skromně uchýlil do svého malého příbytku a tiše, bezhlučně, ale s oddanou horlivostí a loajalitou vykonával svěřenou práci. Jako pastor se – navzdory svým fyzickým slabostem – snažil plnit vznešenou povinnost, kterou mu na bedra vložilo vedení a péče o sbor – v mnoha ohledech nacházející se ve stavu chaosu. Jako člověk byl dobrosrdečný, mírný a nesrovnatelně skromný. Ti, kdo v jeho domě čas od času hostovali, mohli zažít, že srdce, které nebylo zvyklé a nemohlo se jí chlubit, dokázalo cítit vřele, duše, která netoužila po výškách, dokázala horlivě myslet na dobro a ušlechtilost. Jako manžel a otec rodiny byl něžný a miloval své vlastní až do bodu zbožňování. Jeho rodinný život byl malým světem, kde se jeho duše rozjasňovala navzdory bolestem zuřícím v těle jako sluneční paprsek vycházející z mraků, ale i modrá obloha tohoto malého světa před čtvrt a půl měsícem potemněla a už se nikdy nevyjasnila. ; ; Již tak slabý muž byl před rokem postižen lehkým nachlazením, které ho zcela znemožnilo vykonávat jeho pastorační povinnosti, a z nemocničního lůžka mohl vystoupit jen občas. Měl pečlivou a věrnou chůvu: svou dobrou ženu. Boží moudrost však uznala za vhodné pokárat jeho laskavou služebnici ještě přísněji! Tato obětavá žena, tato věrná manželka, byla 15. ledna tohoto roku odvedena na hřbitov. Plicní absces, který se vyvinul z chřipky, ji vzal život! Ztráta oné dobré ženy ho nakonec zdrtila na těle i na duši. Od té doby se jeho život nestal ničím jiným než smrtelnou křečí. Jeho duši zahalil temný mrak, který mu bránil jasně vidět události, natolik, že se mu i smrt jeho ženy často zdála neuvěřitelná. Tak nemocná duše bojovala, bojovala, hledala úlevu, hledala paprsek světla ve tmě, až se ráno prvního května okno jeho obydlí rozzářilo, — dobrodinec, spasitel, přišla smrt! Jeho pohřeb se konal odpoledne 3. tohoto měsíce. Kolem jeho rakve stáli jeho zbývající příbuzní, kromě příbuzných také velké množství duchovních a učitelů, úředníci, velká armáda dobrých přátel, malí i velcí z kostela Uzapanyit-Tamási. Nad rakví pronesl farář Dénes Kupaí z Válů smuteční řeč a modlitbu, mluvil a modlil se tak krásně, tak upřímně ze srdce a hlasy, že i Kupaího lze slyšet jen velmi zřídka, recitoval jedno ze svých nejvýznamnějších děl tohoto druhu! A u hrobu se pisatel těchto řádků rozloučil se svým dlouho trpícím kolegou. Narodil se požehnaného roku 1836 v sídle naší župy, Rimaszombatu, do vážené místní rodiny Lengyelů, která dala našemu veřejnému životu mnoho hodných osobností. Poté, co dokončil školní docházku částečně ve svém rodném městě a částečně na koleji v Sárospataku, byl během let kaplana zaměstnán jako domácí učitel u několika šlechtických rodin. V roce 1870 ho Sajó-Keszi oddělil od duchovenstva, poté v roce 1877 usiloval o důvěru kostela Uzapanyit-Tamási a získal ji, kde působil až do své smrti. Založil rodinu v S.-Keszi, jeho žena György Juliánna byla také potomkem rodiny Rimaszombatů. Z jejich manželství se narodily tři děti, chlapec a dvě dívky, z nichž – chlapec zemřel brzy – dvě dívky žijí, jedna krásná dívka již v dospívání, druhá ještě dítě 8-9 let. Kéž se dobrý Bůh stará o jeho malé sirotky! Tam nyní odpočívá po svých dlouhých pozemských bojích na klíně laskavého hrobu dobrého pastýře. Kéž jeho pokoj je nerušený, jeho spánek sladký! Lajos Pósa.