Matyáš Bel

* Ocsová, 24. března 1684 – † Bratislava, 29. srpna 1749 / Luteránský pastor, polyhistor, učitel, historik a geograf ; ; O jeho původu proběhla mezi slovenskými a maďarskými historiky řada debat, které dodnes nebyly vyřešeny. Z tohoto důvodu je i jeho jméno psáno v různých tvarech: Matej Bel, Matthias Belius. Zdá se pravděpodobné, že jeho otec byl slovenský řezník, matka byla Maďarka (Alžběta Csesznekyová). Základní a střední školu zahájil v Lošonci, Alsósztrezové a Bányi Beszterce a dokončil ji na luteránském lyceu v Bratislavě. V letech 1702–1703 studoval ve Veszprému a Pápě na ref. Studoval také na koleji, poté s finanční podporou luteránů z Rožňan a Banské Bystrice studoval v letech 1704 až 1707 teologii, medicínu a politologii na univerzitě v Halle v Německu. Po absolvování univerzity krátce učil v Německu, poté se v roce 1708 vrátil do Uher. V letech 1709 až 1713 byl učitelem a poté rektorem banskobystrického gymnázia. Na základě příkladů z Německa se pokusil o reformu banskobystrického gymnázia, o čemž se zpráva rychle rozšířila a možná i proto byl pozván do Bratislavy, aby se stal ředitelem Evangelického lycea. Zde pokračoval v realizaci reforem a kladl velký důraz na výuku zeměpisu, dějepisu a jazyka. Mezitím si uvědomil, jak málo se ví o historii a geografických poměrech Uherska, ale i o maďarském jazyce, a tak začal pracovat na rozsáhlém projektu, jehož cílem bylo tyto nedostatky odstranit a napsat díla, která by seznámila zahraniční vědeckou veřejnost s touto zemí a jejími obyvateli a s jazyky, které se zde používaly. Pro Maďary sestavil německou gramatiku a zároveň napsal maďarskou gramatiku pro Němce (Der Ungarische Sprachmeister, oder kurze Anweisung zu der edlen ungarischen Sprache, 1725). Ještě předtím vydal knihu o maďarském runovém písmu: De vetere litteratura Hunno-scythica (O starověké hunské literatuře, Lipsko, 1718). Ačkoli si byl vědom finsko-maďarských jazykových snah, spoléhal se více na středověké uherské kroniky, protože již dříve prosazoval hledání starých pramenů a jejich publikování v tištěné podobě. Ve své práci o runovém písmu nejprve nastolil potřebu založení vědecké společnosti v Uhrách. V té době byl jedním z nejvýznamnějších praktiků latinského jazyka; jeho latinská gramatika byla poprvé vydána v Levském v roce 1717 a později v Norimberku v roce 1719. V jeho celoživotním díle lze nalézt všechny podstatné prvky díla jeho předchůdců a současníků. Podílel se na pěstování zbožné a teologické literatury: znovu vydal Arndtův překlad Istvána Husztiho (Norimberk, 1724) a editoval mimo jiné dílo Tomáše Kempise De imitatione Christi (O následování Krista, Lipsko, 1725). Vydal nové vydání uherského Nového zákona s Kölesérovými opravami (Lipsko, 1717) a společně s Dánielem Krmanem revidoval česky psanou Králicovu bibli, kterou používali i Slováci (Halle, 1722). Byl hlavním představitelem učebnic, především gramatické literatury, které sloužily vzájemnému porozumění smíšeného obyvatelstva a pěstování jejich mateřských jazyků. Má průkopnické zásluhy v oblasti vědecké a literární historie, jakož i výzkumu historických pramenů. Za svůj hlavní cíl však považoval pěstování literatury o státu, která co nejpodrobněji zkoumá minulost a současnost Uherska, jeho geografii a etnografii a jeho politické a ekonomické vztahy. Ve 20. letech 18. století sestavil rukopis o více než 550 stranách s názvem Tractatus de re rustica Hungarorum (Pojednání o kultivaci Maďarů), který však dosud nebyl v celém rozsahu vydán a jsou známy pouze tři exempláře. Autorství rukopisu je také sporné a pokud většinu napsal sám Bél, jistě se na jeho sepsání podíleli i další (např. János Kristóf Deccard, rektor šopronského evangelického lycea). Již v roce 1723 však vydal „ukázkovou knihu“ s názvem Hungariae antiquae et novae prodromus (ukázka z plánované knihy o starém a novém Uhersku). Poté zahájil svůj největší počin, psaní a sestavování série knih popisujících staré a moderní Uhry, pro kterou se snažil získat co nejvíce spolupracovníků z Vysočiny. Mezi jeho četnými spolupracovníky vynikají: Pál Lányi († 1733), zástupce hejtmana v Gömöru, bývalý železný inspektor Rákócziho, inženýr Sámuel Mikoviny (Ábelfalva), který připravoval mapy pro Notitii, János Tomka-Szászky (Folkusfalva), historik a učitel bratislavského evangelického gymnázia, a György Buchholtz ml., ředitel školy v Késmárku, slavný sběratel minerálů a mincí. Při psaní Notitie se Bél musel kromě sběru materiálu vypořádat s mnoha vnějšími obtížemi. Jeho podezřívaví odpůrci ho poté, co viděli jeho plánované cesty, obvinili ze špionáže, zatímco župní šlechta jeho aktivity buď lhostejně ignorovala, nebo se v obavě o svá privilegia snažila jeho práci mařit. Bél byl proto nucen obrátit se o podporu na vládu a podařilo se mu získat si přízeň palatina Miklóse Pálffyho. Mohl tak osobně předložit panovníkovi svůj Prodromus a rada místodržitelů nařídila župám, aby na Bélovu žádost zveřejnily údaje, na oplátku za což se autor musel smířit s tím, že jeho rukopis bude cenzurován. Po překonání moře překážek se mu konečně podařilo vydat pět svazků (Notitiae Hungariae novae historico-geographica I–V. (Az újkori Magyarország hörténeti-förfrajzi szépétése), Vídeň, 1735–1742). Zbývající svazky zůstaly v rukopise (většinou byly tištěny ve 20. století v maďarských a slovenských překladech) a pro některé župy byly vytvořeny pouze náčrty. Bélova druhá velká vědecká iniciativa vznikla jako vedlejší produkt Notitií: publikování historických pramenů. Současně s prvním svazkem Notitia začal vydávat první domácí sérii pramenných publikací pod názvem Adparatus ad historiam Hungariae (Prameny pro uherské dějiny, Bratislava, 1735–1746). Celkem vydal dvanáct pramenů (včetně například Oláhova Uherska), ale poté od počinu plánovaného na tři desetiletí (30 děl) upustil, protože se mezitím stal spolupracovníkem jednoho ze svých nadšených studentů, Rakušana Johanna Georga Schwandtnera (1716–1791), který vydal nejdůležitější narativní prameny našich dějin ve třech svazcích (Scriptores rerum Hungaricarum ceteres ac genuini – Starověcí a autentičtí spisovatelé uherských dějin, Vídeň, 1746–1748). Bél v ní chválil a komentoval několik autorů, včetně Anonyma, který se zde poprvé objevil, a stal se tak iniciátorem debat o identitě a spolehlivosti anonymního písaře. Mátyás Bél si svou vědeckou prací vydobyl velké jméno a autoritu doma i v zahraničí. Svými úspěchy předčil všechny uherské učence 18. století; ani jezuité, ani jiní mu nemohli konkurovat. Kvůli svým průkopnickým pedagogickým metodám, antidogmatické, pietistické religiozitě a vědeckým dílům světského zájmu ho jezuité i jeho vlastní souvěrci hodně pronásledovali, ale nikomu se nepodařilo překročit jeho vědeckou kariéru. Byl zvolen členem několika zahraničních akademií a vědeckých společností (Londýn, Berlín, Jena atd.) a byl jedním ze zakladatelů první rakouské vědecké společnosti s názvem Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis (Společnost rakouských císařských vědců zůstávajících v anonymitě) se sídlem v Olmützu a pracoval také pro její časopis. Sám Bél vydával noviny s názvem Nova Posoniensia, které byly prvními týdeníky v Uhersku (vycházely v roce 1721). Od roku 1719 již neučil, ale byl farářem německých luteránů v Bratislavě. Jeho dům byl po desetiletí považován za jakési intelektuální místo setkávání. V posledních letech svého života byl často nemocný a právě se léčil, když utrpěl další mrtvici, která byla smrtelná. ; ; Jeho hlavní díla: ; Hungariae antiquae novae et prodromus, 1723,; Notitia Hungariae novae historico-geographica, 1735–1742112, ; Compendium Hungariae geographicum, 1753, ; Scriptores Rerum Hungaricarum, 1765, ; Compendiolum regnorum Slavoniae, Croatiae, Dalmatiae, Gallicae et ; Lodomeriai, 1777.