Kalmán Szepesházý

* Felsőbalog, 1919 – † Budapešť, 3. března 2008 / geolog. ; ; &nbsp, ; ; Pocházel z lesnické rodiny. Školní docházku zahájil ve své rodné vesnici, gymnázium dokončil v Rimaszombatu a zde se rozhodl, že v budoucnu bude studovat geografii a přírodopis. Zajímal se o rostliny, sbíral kaktusy, ale také studoval motýly a housenky. Po absolvování gymnázia se v roce 1937 stal studentem učitelství přírodopisu a zeměpisu na česky vyučované Univerzitě Karlově v Praze, kde na něj měl především vliv vynikající český geolog Radim Kettner (1891–1967). Od podzimu 1938 však pokračoval ve studiu na univerzitě nikoli v Praze, ale v Budapešti. Z učitelů – jak se lze dočíst z jeho pamětí napsaných ve stáří – měl nejraději profesora zeměpisu Jenő Cholnokyho (1870–1950). Zároveň kriticky hodnotil výuku geologie a později se často dostával do konfliktu s akademiky, které úřady podporovaly (např. Elemér Vadász), kteří nesprávně vysvětlovali hlubinnou geologickou stavbu Maďarska. Jeho touha stát se geologem-mapátorem se nenaplnila. Po absolvování univerzity sbíral vzorky hornin pro svou disertační práci v oblastech vrácených Maďarsku: Zakarpatí, Transylvánie a Ajnácskő v župě Gömör. V roce 1942 získal učitelský titul a v roce 1943 doktorát. Poté byl okamžitě povolán do služby a stal se desátníkem s odznakem desátníka v horském pohraničním praporu Kézdivásárhely. Po rumunském postupu byl v posledních srpnových dnech 1944 zajat Sověty a strávil čtyři roky v Archangelsku u Bílého moře. 23. července 1948 dorazil přes Máramarossziget do Debrecínu a odtud odjel do Budapešti, kde dočasně pracoval jako pracovník Geologického ústavu, ale jeho pozice nebyla definitivně upevněna, a tak se v roce 1949 stal výzkumným geologem v znárodněném MAORT a zapojil se do průzkumu uhlovodíků v Maďarsku. Zde si také musel osvojit novou oblast odbornosti, jejíž znalosti byly primárně inženýrsko-technického charakteru. V té době se začal zabývat zkoumáním hornin v hlubších vrstvách a snažil se sbírat vzorky jádra získané při vrtání. Neměl však možnost je pravidelně zkoumat. V roce 1964 se stal pracovníkem Geologického ústavu a zapojil se do geologického mapování Velké nížiny. Jeho hluboký geologický výzkum se však nedočkal dostatečné podpory a nebyl schopen systematizovat shromážděné vzorky jádra. Plánoval napsat čtyři rozsáhlé souhrnné práce, ale dokončil pouze jednu z nich. V ní uvedl svrchnokřídové a paleogénní formace Velké nížiny. Podrobnosti o materiálu z ostatních tří shrnutí publikoval v jednotlivých číslech Všeobecného geologického přehledu. Byl přesvědčen, že podloží centrální části Karpatské pánve není nějaká mezilehlá masa, nějaký starověký tuhý masiv, ale formace pohybové zóny alpského orogenního cyklu, která je tvořena vyvřelými a sedimentárními horninami; ty však byly narušeny silnými tektonickými procesy ve svrchní křídě. Jeho nejvýznamnějším objevem bylo odhalení příčiny zplyňování proplachovacího bahna, které spouštělo erupce plynu. Rozhodující roli v tom hraje především osmóza a chování přehřátých par. V roce 1980 odešel do důchodu. Po změně režimu pracoval pro Rákócziho spolek a finančně podporoval talentované mladé Maďary z Vysočiny. Často se vracel do své rodné vesnice a byl zde v souladu se svou poslední vůlí pohřben.