Hrob Pála Ordódyho a jeho syna z Ordódi a Rozsonmiticzi
Hřbitovy, náhrobky, hrobky
Na hřbitově za katolickým kostelem v Bagotě se nacházejí náhrobky několika členů rodiny Ordódyů. Na jednom z nich si můžeme přečíst jméno Pála Ordódyho, uherského královského ministra dopravy. Je zde pohřben i jeho syn Pál Ordódy, narozený v roce 1852, který byl v letech 1885 až 1892 poslancem Národního shromáždění okresu Udvard v Komáromské župě. Po obou stranách jsou náhrobní kříže rodičů Pála Ordódyho staršího, vlevo jméno jeho matky Márie Ghyczyové a vpravo jméno jeho otce Vincze Ordódyho, vrchního notáře Komáromské župy. Pál Ordódy (Ordódi a Rozsonmiticzi) se narodil 26. srpna 1822 v Pešti. Vystudoval práva a v roce 1848 se stal kreslířem na ministerstvu obchodu, poté pracoval jako tajemník ve Frankfurtu po boku Lászlóa Szalaye, kterého Batthyányho vláda vyslala jako zplnomocněnce do Německého říšského shromáždění. Po kapitulaci Világosu odjel do zahraničí a pracoval v Paříži po boku hraběte Lászlóa Telekiho. V roce 1861, po částečném obnovení ústavy, se stal vrchním notářem Komáromské župy, byl tam zvolen poslancem a po rozpuštění parlamentu, za prozatímní vlády, hospodařil na svém panství v Bagotě v Komáromské župě a žil pro svou rodinu, hodně studoval a vzdělával se v oblasti národního hospodářství. V roce 1868 byl zvolen viceguvernérem své župy a 15. března 1869 byl zvolen poslancem za okres Udvard. V parlamentu zůstal věrným Deákovým stoupencem a patřil k většině strany, do nejužšího kruhu důvěry. Byl stálým členem dopravního a poté finančního výboru a po Zsedényho smrti a během nemoci Antala Csengeryho byl také předsedou tohoto výboru. 24. dubna 1880 ho Kálmán Tisza pozval, aby se stal 7. ministrem dopravy. Jako ministr (do 9. srpna 1882) vykonával své povinnosti s velkým smyslem pro povinnost, energií a pílí a těšil se respektu všech stran. Ve své dopravní politice navázal na vlastenecké kroky svých předchůdců. Rozvíjel státní železniční síť, znárodnil železnice zahraničních společností a urychlil protipovodňové práce. Po rezignaci se stal členem nové Sněmovny lordů, ale jejích jednání se již nemohl účastnit. Zemřel 26. srpna 1885.