Hrobka knížete Imre Thökölyho

Popel Imre Thökölyho v Budapešti; ; „Král Kuruc“ v roce 1699 a kníže Ferenc Rákóczi II. o dvanáct let později, v roce 1711, se rozloučili se svou vlastí. Velcí mrtví z Nikomédie (1705) a Rodostóa (1735) v Malé Asii odpočívali v cizí, turecké půdě během dlouhých staletí historických bouří. Z iniciativy Kálmána Thalyho a jeho nadšených společníků a poté na návrh premiéra Sándora Wekerleho udělil František Josef I. v roce 1904 amnestii exulantům odsouzeným k věčné bezdomovectví zákonem z roku 1715. Jejich slavnostní návrat domů, pohřeb v Budapešti a poté jejich poslední rozloučení – v Košicích a Késmárku – se konalo před sto lety, v roce 1906. ; ; V Konstantinopoli – dnešním Istanbulu – bylo na podzim roku 1906 slavnostně uloženo na loď sedm rakví a poté do zvláštního vlaku v Kostnici: popel Ference II. Rákócziho a jeho syna, Józsefa, Miklóse Bercsényiho, Antala Esterházyho, Miklóse Sibrika, Imre Thökölyho a Ilony Zrínyiové byl poslán domů. Podle článku XX zákona z roku 1906 se mohl vrátit domů i velký luteránský kníže. Představitelé naší církve čekali na popel na oršavských hranicích. Biskup Gusztáv Scholtz z hornického okresu, doprovázený okresním superintendentem Mihályem Zsilinszkým, Frigyesem Dianiskou z Keszmárku a Edem Franczem z Oršovy, udělil požehnání: „Velký syn našeho národa se vrátil domů do vlasti, u níž kdysi neochvějně stál v dobrých i zlých časech. Nevrátil se domů jako pomíjivý návštěvník, ne jako slavnostní host, ale vrátil se domů, jako se chlapec vrací do svého sladkého domova z dalekého místa. Vrátil se domů natrvalo a zůstane zde mezi námi, aby tam, kde se kdysi houpala jeho kolébka, mohl také sestoupit do svého hrobu, nad jehož svatým odpočinkem bdí až do konce věků milosrdenství jeho vlastního národa, nikoli cizího národa, ale krále. Naše duše se sklánějí před oltářem jeho památky. Vděčnost a milosrdenství našemu velkému králi, neboť nám vrátil naše předky. Spojme se všichni v vroucí modlitbě ke Králi a Otci národů, dobrému Bohu. Nyní kéž Pán…“ „Žehnej ti, ochraňuj tě a buď k tobě milostiv. Kéž Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a dá ti pokoj. Amen!“ ; ; Následující scéna byla krásným ekumenickým gestem: evangelik Kossuth Ferenc položil věnec na rakev Rákócziho a katolík Albert Apponyi věnec na rakev Thökölyho, doprovázený slovy uznání. ; ; V neděli 28. října v půl deváté ráno dorazil oddíl na vlakové nádraží Keleti. Z úst uvítacího výboru zazněla Vörösmartyho řeč. Jménem naší církve byl přítomen baron Dezső Prónay, univerzální církevní a školní dozorce, a velká delegace našich laiků a pastoračních pracovníků v čele s biskupy Gusztávem Scholtzem, Ferencem Gyurátzem, Frigyesem Baltikem a Pálem Zelenkou. ; ; II. Pohřební kočáry Ference Rákócziho a jeho doprovodu, stejně jako Imre Thökölyho, naložené věnci a doprovázené průvodem, se loučily davy na trase vedoucí k Deákově náměstí a bazilice. ; ; Když se Thökölyho pohřební kočár oddělil od průvodu, měděnou rakev s popelem nesli na ramenou čtyři církevní hodnostáři s maďarskými vyznamenáními: Jenõ Zsigmondy, Géza Wagner, Lajos Wagner a Frigyes Glück, a uložili ji na královské máry postavené před oltářem mezi průvodem kněží. ; ; Pohřební obřad, který začal ve 12 hodin, začal Lutherovou triumfální hymnou a skončil „písní maďarských galejníků“ a poté naší státní hymnou. Slavnostní projev zde opět pronesl biskup Gusztáv Scholtz, který mimo jiné ocenil památku velkého knížete těmito slovy: „Thököly nezemřel. Thököly žije! Zrada spojená s násilím mohla hrdinu předčasně paralyzovat, ale vlajku svobody, která spadla z unavené ruky vůdce, uchopila silnější, mladší paže dříve, než se mohla rozpadnout na prach. Ztichl jsi, požehnaný kníže, v Izmitu, na svém květinami ozdobeném místě odpočinku, stejně jako ztichl v Rodostu tvůj velký nástupce. Ale myšlenka, pro kterou jsi žil, bojoval, trpěl a zemřel, věčná myšlenka svobody naší drahé vlasti, nemohla zemřít, povstala z hrobů a v boji staletí požadovala své právo na existenci!“ Pohřební obřad na Deákově náměstí se zúčastnili katoličtí i reformovaní účastníci, včetně římskokatolického biskupa Vilmose Fraknóie a reformovaného biskupa Sándora Baksaye. Po obřadu stáli národní zástupci každou hodinu na stráži až do 16 hodin. vedle Thökölyho rakve. Mezi mořem věnců - podle dobových záznamů - byly věnce od maďarského kostela v Pešti, kongregací z Rákoskeresztúru, Bakonyszombathelyu, Józsefvárosu a - na počest Ilony Zrínyiové - Národního spolku pro výcvik žen. ; ; Po pohřební obřadu členky kruhu Bethlen Gábor v plné parádě nesly Thökölyho sarkofág na ramenou k pohřebnímu vozu, který byl poté neuvěřitelným davem doprovázen na vlakové nádraží. ; ; Princovým posledním přáním bylo, aby měl místo posledního odpočinku ve své vlasti, v kostele v „klíčovém luteránském městě“. Bývalá Vysočina byla skutečně jeho užší domovinou, Késmárk jeho rodným městem. Tam byl jeho popel přijat se stejnou nádherou jako v našem hlavním městě. Jen stěží si však dokázal představit, že modlitby maďarské církevní bohoslužby a zvuky maďarských písní nad jeho hrobem mu budou připomínat jeho planoucí maďarský vlastenectví jen za velmi výjimečných příležitostí! ; ; Dr. Tibor Fabiny ; ; Mauzoleum knížete Imre Thökölyho s knížecím pláštěm a prapory se nachází v novém luteránském kostele. Na zdi mauzolea byl umístěn i původní náhrobek, který sem přinesl Nikodém.