Hrob Kláry Gambelli (nelegitimní dcera Artúra Görgeie)

Klagenfurtské dobrodružství;; Od roku 1863 (přesněji 4. listopadu) se Etelka (manželka Artúra Görgeiho) stěhuje natrvalo domů se svými dvěma dětmi. V té době píše Istvánu Artúrovi: „Dnes k tobě odchází s našimi dětmi sirotek, zoufalý z odloučení ode mě.“ Artúr tedy zůstává sám v domě ve Viktringu. Samozřejmě s trochou služebnictva. Už se smířil se svou rolí „národního obětního beránka“ a jeho zdravý cynismus a šibeniční humor mu s tím pomohly. Vydává se na výlet na skalnaté svahy Alp, k morénám Wörthského jezera. Urozeně vypadající pán je v okolí vážený a často ho navštěvují zahraniční, především maďarští cestovatelé. Na jedné ze svých cest do Klagenfurtu se setkává s krásnou, mladou selskou dívkou. Generálovi se líbí, že se dívka o ni nezajímá, ptá se na její osobu, minulost, přítomnost, přijímá ji jako svou anonymní dobrodruha, rytíře Příležitosti. Možná se setkali jednou, možná se setkali několikrát, o tajném dobrodružství neexistuje žádná kronika. Je faktem, že dobrodružství přinese ovoce, krásnou holčičku, která je pokřtěna po své matce jako Klára. To znamená, že by byli pokřtěni, kdyby dítě mělo otce. Matku dívky od domu odvádí drsný otec a ona - přirozeně - hledá útočiště u Artúra. Generál se bojí prozradit její jméno („Etelka by se zhroutila, kdyby to věděla!“), ale bezdomovce ve všem podporuje. Dívka je dána chůvě. Klára jde domů a panna, očištěná od studu, se brzy vdá. Stane se bohatou statkářkou a v průběhu let porodí svému pánovi krásného syna. Farmář nakonec umírá, Klára dlouho nevydrží a jen se své tetě, jisté Jozefě Waldnerové, přizná k zločinu svého mládí, že ji lásce naučil Artúr Görgei, jehož plodem je dcera, jejíž osud nezná. A přece je i její osud vyřešen. Byla svěřena pěstounům, kteří ji milovali jako vlastní dítě. Dítě ale nemá jméno, říkají jí jen Klára po matce. Ale co je to za Kláru? Nemůže to být Görgei, pak se pro ni musí najít otec, který sirotkovi dá jméno. István se v této době sem tam také navštěvuje a když vidí svého bratra o samotě, vyřizuje i úřední záležitosti. V roce 1857, kdy byl vydán dekret o amnestii, tráví ve Viktringu obzvláště dlouhou dobu (dva týdny). Pravděpodobně také pomáhal s registrací malé Kláry. Protože Artúr nemohl Viktring opustit, našel István ve Fiúmé kapitána lodi, který - protože stejně často měnil bydliště - dal za dobrou cenu obřadu své jméno. Klára Gambelli se tak stala nemanželskou dcerou Artúra Görgeiho, kterou si István vzal k sobě jako adoptované dítě, jelikož jeho manželství s Emmou Mokrou bylo stejně bezdětné. Když se tedy 3. listopadu 1867 Artúr vrátil domů, rodina se nejprve shromáždila v Istvánově bytě. Etelkovi netušili, že 3-4letá černovlasá holčička, Istvánovo adoptované dítě, je skutečně jejich krví. Útrapy ubohé Kláry však ještě neskončily. Když v roce 1869 zemřela Istvánova manželka Emma, ovdovělý právník byl „oženat“ s temperamentní vdovou po zesnulém statkáři Sándoru Návayovi, Aurélií Dedinszky, které se v rodině přezdívalo jen Rélin. Žena Istvána dokonce požádala o ruku a hlásila na ni právo, protože mu ji Emma svěřila na smrtelné posteli, jako by mu odkázala svého manžela. Obě rodiny měly dlouhodobě dobré vztahy, a tak je István nyní spolu se 4 Réliho dětmi (Lenke, Alžběta, Emil, Jolán) pěstounem 5 dětí a dokonce se o rodinu stará jako nevlastní bratr. Aby Istvánovi udělal radost (ale choval k Artúrovi také něžné city), adoptoval si malou Kláru a (podle Edit Kéri) byla překřtěna na Kláru Návay. Postupem času, jak Istvánovo bohatství výrazně rostlo, se Réli – v obavě o dědictví svých dětí – snažil „malý nález“ vyhrabat. Klára byla tedy překřtěna na Gambelli. (Státní matrika narození existuje v Maďarsku až od roku 1895; předtím vedli církevní matriky kněží, takříkajíc na základě oznámení.) Přesné datum tohoto třetího křtu (znovukřtu) je zahaleno mlhou času. Každopádně se Klára v roce 1900 (ve věku 33 let) provdala za Gusztáva Görgeye, okresního soudce v Budíně, jako Klára Gambelli. Do té doby byla vychovávána v domě a pod jeho péčí Istvána. Pravděpodobně studovala na nějakém ústavu a stala se učitelkou, protože ji Artúr doporučil jako guvernantku svému synovci, Kornélovu synovi Gusztávovi, který v roce 1897 ovdověl. Gusztávovy (1864–1952) 3 dcery (Alžběta, Ida, Emilia) měly s „vzdělanou učitelkou“ (Artúrovy charakteristiky postav) konflikt, protože si musela opakovaně dokazovat, že „jsem Görgey jako ty!“, ale samozřejmě jen sama sobě, protože svůj původ už tušila (věděla?), ale nemluvila o něm. (Ani ona.) Ovdovělý soudce, sluha, se také zamiloval do (pravděpodobně) atraktivní guvernantky a nic nemohlo být přirozenější, zamilovali se do sebe. Plodem této lásky byl malý chlapec, který byl pokřtěn jménem Ferenc. (Edit Kéri od ní dostal/možná dostal dokumenty týkající se jeho původu), zemřel v Americe v roce 1978. Když to strýc uslyšel, zavolal svého synovce do Visegrádu: „O čem to slyším mluvit? Zničil jsi čest čisté dívky!“ Výsledkem tohoto duchovního vzplanutí za zavřenými dveřmi bylo, že v roce 1900 Guszti dovedl k oltáři Kiáru Gambelliho, jehož křestní list byl pro tuto příležitost získán na jakémsi „oznámení“, z paměti. Nápis na náhrobku Gusztáva Görgeye (1970-1958) v Toporci tak zní: „Eufémie Görgey Gusztávné Jóny, nar. 1897 a Klára Görgey Gusztávné Gambelli, nar. 1922, ve věku 55 let.“ Podle těchto údajů se Klára mohla narodit někdy v roce 1867 a Artúrovo dobrodružství v Klagenfurtu se mohlo odehrát v roce 1866.