Hrobka Józsefa Kolmára

József Kolmár, učitel na královském katolickém gymnáziu v důchodu, syn K. Mihály Ispána a Sáry Banayové (mladší sestry spisovatele Istvána Mártona), narozen 3. dubna 1820 v Magyaród Pusztán (Somogym). Poté, co brzy ztratil matku, se jeden rok vzdělával u svého strýce ve Visontě (Somogym), poté v Csurgó dokončil osmou třídu na ev. referendském gymnáziu za šest let. Na podzim roku 1838 studoval filozofii a právo na referendské koleji, zpočátku se potýkal s chudobou. Poté jako chráněnec Lajose Tarczyho sloužil jako úředník a byl jedním ze zakládajících členů spolku pro vzdělávání na koleji, jehož členy byli také Mór Jókai, Sándor Petrovics (Petőfi) a Soma Petrics (Orlai). Jeden rok doučoval v Baracské (Fehérm). Byl učitelem v domě Kenesseyových. V letech 1843-44 mu velvyslanec Pál Somsich poskytl bezplatný byt v Bratislavě a po určitou dobu kopíroval ručně psané noviny „Parlamentní zprávy“, které redigoval Alajos Záborszky, za 20 a poté 25 drobných garáí za stránku. V tomto hořkém honbě za chlebem si v druhé polovině června jako zoufalý neúspěšný herec vzal za partnera do svého opotřebovaného bonjour i Sándora Petőfiho, kterého našel na břehu Dunaje. Poté, co se seznámil s Lajossem Kuthym, tajemníkem hraběte Lajose Batthyányho, se stal za pravidelný měsíční poplatek hraběcím parlamentním úředníkem. Později se setkal se stenografem Károlym Hajnikem, který mu svěřil korekturu parlamentních deníků, které redigoval. V této funkci pokračoval i v Budíně pod vedením cenzora hraběte Gábora Kegleviche jako lektor a tuto funkci dokončil začátkem roku 1845. Od dubna se stal pomocným redaktorem v Pesti Divatlapja Imre Vahota a pomáhal s redakční úpravou Petőfinových děl přeložených do Külföldi Regénytár. V roce 1846 získal advokátní certifikát a jako nezaměstnaný právník se stal pomocným redaktorem Életképku u Adolfa Frankenburga. Na konci roku 1846 se přestěhoval do Bratislavy a jako korektor pomáhal právníkovi Antalu Szalému s maďarským výňatkem z Corpus juris. Během parlamentu v roce 1847 sloužil po boku Lajose Kuthyho hraběti Lajosi Batthyánymu, pozdějšímu premiérovi. Zároveň pracoval jako korektor pro Országőgőszősi Napló (Parlamentní věstník), který redigoval János Lukács, a jako smluvní redaktor pro tiskaře a nakladatele Kalivodu. V dubnu 1848 se vrátil domů do Megyeru (župa Šomoď), aby si odpočinul, odkud v červenci na pozvání Józsefa Bajzy odjel do Pešti jako korektor a interní spolupracovník pro jeho noviny, Kossuthovy noviny. Po nešťastné bitvě u Móru, když se blížila císařská vojska, v prvních lednových dnech 1849 následoval prchající vládu do Debrecínu, kde ho baron Miklós Jósika jmenoval korektorem Úředního věstníku. 21. ledna odnesl telegramy vládnímu komisaři Bertalanu Szemeremu do Tokaje a v únoru generálu Dembinszkymu do Török-Szent-Miklósu. 4. června se vrátil do Pešti s hejtmanem Kossuthem a ve svém úřadu pokračoval až do poloviny července, kdy na pozvání Gáspára Noszlopyho (svého bývalého spolužáka) přijal místo vrchního notáře v Šomodské župě, ale místo notářského pera strávil celé léto putováním sem a tam s puškou a Noszlopyho malou armádou, nejprve přes Tolnu do Bonyhádu, ale protože se nemohl spojit s maďarskou armádou z Velké nížiny přes Dunajskou linii, vrátil se směrem k Bakonskému lesu do Veszprému, kde po zprávě o katastrofě ve Világoši uspořádal Noszlopy válečnou radu a vyslal svou malou armádu do Klapky v Komáromu. K. se s některými svými kolegy důstojníky vrátil do Šomoďy a několik týdnů pobýval ve vinicích a u příbuzných v okolí. Koncem října odešel do Pápy, kde se skrze profesora Tarczyho stal zástupcem profesora práv. O rok později však vídeňská vláda po zrušení právnických akademií začala učit na papežském ev. ref. gymnáziu a soukromou pílí dokončila teologii. V roce 1852 byl vysvěcen na kněze, ale 8. září 1853 konvertoval k římskokatolické víře. Od konce roku 1854 do října 1861 byl učitelem na bajském katolickém hlavním gymnáziu a navzdory germanizační moci ve Vojvodině vzdělával maďarskou mládež, vydával alba pro mládež a z jejích příjmů a darů zakládal Vörösmartyho stipendium a byl zakládajícím redaktorem Bajai Közlöny, kvůli čemuž trpěl ze strany temešvárské vlády až do 5. ledna 1861, kdy byla Vojvodina zrušena. V říjnu 1861 byl Královským katolickým učitelem jmenován řádným učitelem na střední škole a pokračoval ve své práci učitele maďarštiny v Baji. V roce 1869 z dokumentů svých studentů vydal brožuru s názvem Jarní květiny a položil základy pro Eötvösova stipendia, která nyní pobírají čtyři studenti. V roce 1874 založil s kapitálem 700 franků, které shromáždili jeho studenti a přátelé při oslavě 25. výročí jeho učitelské kariéry, stipendium Kolmára Józsefa a v roce 1881 s příjmy ze svého díla s názvem Zlaté básně a z vlastních peněz založil náboženské a morální stipendium s kapitálem 1000 franků. Na konci 80. let odešel do důchodu a až do své smrti žil v Bratislavě. V jedné vzpomínce se o něm píše: „Mnoho lidí v Bratislavě dodnes s vděčností vzpomíná na starého učitele, který se navzdory pokročilému věku asi před dvaceti pěti lety šoural ulicemi města, pak poklekl a v hluboké zbožnosti se modlil v katedrále... Všichni ho znali, všichni před starým pánem s obzvláštní úctou smetali klobouk: ale není divu, vždyť József Kolmár vychoval generace v katolickém gymnáziu v Bratislavě.“ ; K svým 89. narozeninám napsal báseň. Zanechal závěť, že světlo světa spatří až k jeho stým narozeninám. Jeden z veršů zní: ; „Ať je jaro, až zemřu, ; ať andělé nesou mou duši, ; a to, co jsem tak vroucně miloval, ; ať je noc mého hrobu rozjasněna: ; vůní květin, zpěvem ptáků! ; Nezemřel na jaře, 21. června. Jeho náhrobek mu vztyčili příbuzní a přátelé s podporou Československé maďarské literární a umělecké společnosti. Není známo kdy, ale muselo to být o několik let později, protože ČSMMT, lépe známá jako Masarykova akademie, byla založena teprve v roce 1931.“