Hrob luteránského pastora Andráse Dianisky

András Dianiska, augustiniánský luteránský pastor, se narodil 9. srpna 1840 v Batiszfalvě v župě Szepes, kde jeho otec Dániel Dianiska a dědeček András Scultéty působili jako pastorové (1809–1863). Gymnázium absolvoval v Levoči, Rožňavě a Késmárku a teologii v Prešově, kde v posledním ročníku vyučoval latinu, němčinu a totštinu v nižších ročnících gymnázia. V letech 1862–1864 pokračoval ve studiu teologie, filozofie a lingvistiky v Rostocku, Erlangenu a Vídni. Pobýval také v Lipsku a Berlíně a cestoval, kde studoval zejména charitativní instituce Belmissi a jáhenek. Po smrti svého otce Édese byl v roce 1863 zvolen farářem v Batiszfalvě, ale ještě dva roky zůstal v zahraničí a doma působil jako pomocný farář. Po složení kněžské zkoušky v Rozsnyó byl 1. července 1864 vysvěcen a do roku 1879 působil jako farář a okresní farář v Batiszfalva, kde se zabýval školskými záležitostmi a zavedl výuku maďarského jazyka na všech školách ve svém děkanátu. S pomocí Hitrokonu postavil kostel a školu ve Stólánu a reorganizoval základní školy ve vlasteneckém duchu a podle zákona. Na valných hromadách a výročních valných hromadách německého spolku Gusztáv-Adolf zasedal luteránský gvardiánský ústav a církevní okres Tisza. Desetkrát se zúčastnil jeho zastoupení (valné shromáždění 1865. Drážďany, 1871. Štětín, 1876. Erfurt, 1880. Karlsruhe, 1889. Gdaňsk, výroční shromáždění 1876. Bielitz, 1877. Urach, 1878. Těšín, 1879. Krailsheim, 1891. Döbeln ve městech) a vždy poskytoval značnou pomoc domácím farnostem, vzdělávacím institucím, vdovám a sirotkům. Několikrát doprovázel českého superintendenta na jeho biskupských návštěvách kostelů jako okresní úředník. Od roku 1879 působil v Záhřebu jako farář a univerzitní profesor maďarštiny, byl prvním evangelistou, farářem, který kázal slovo Boží v Chorvatsku v maďarštině, kromě jiných jazyků se zasloužil o výstavbu první protestantské školy, fary a kostela v Chorvatsku. Za zásluhy o výuku maďarského jazyka obdržel pochvalu od ministra Gyuly Szapáryho v dopise ze dne 4. srpna 1881. V roce 1882 byl přeložen do Levoče jako farář a učitel náboženství na střední škole, kde působil od té doby a od roku 1888 byl také okresním prezidentem maďarské evangelické církve v Tisze. Číslo týdeníku Evangelický hlídač, vydané 5. ledna 1906, informovalo o úmrtí Andráse Dianisky: „András Dianiska zemřel. Když se naše noviny zavíraly, zasáhla nás šokující zpráva, že se od nás 2. ledna odstěhoval do lepší země jeden z našich nejvýznamnějších kněží, András Dianiska, farář z Levoče. Po těžké nemoci byla smrt pro něj považována za spásu, ale v tomto vědomí je těžké se uklidnit těm, kteří ho milovali, vážili si ho a mohli ho považovat za svého skrze příbuzenské či přátelské vazby. Přesně před rokem pohřbil svého bratra Alberta, faráře z Kiszebenu. Rychle ho následuje do klína rozkladu. Ve věku 66 let, po 42 letech věrné pastorace, se propadá do hrobu. Tělo už práci nezvládalo, ale duše se stále vznášela, v ní přebýval pud tvoření. Byl přirovnáván k tomu pilnému hospodáři, který nesnese pohled na pustinu a který orá,“ orá a seje, kde může, takže žádný kousek půdy, který zasadil, nezůstane neosetý ani nesklizený. Poslední dílnou Dianiské byla Levoča, celá řada institucí hlásá její kněžskou práci, její neúnavné ruce a její podmanivý charakter. Celá naše církev však cítí ztrátu. Byla poslední děkankou rozpuštěného VI. svobodného krále. Městského děkanátu, dlouho prezidentkou tisského okresního poručenského ústavu a trvalou silnou vazbou mezi naším poručenským ústavem a spolkem Gustava Adolfa a soudkyní univerzálního soudu. Její individuální vynikající vlastnosti vydláždily cestu i v společenském životě, navzdory její velké skromnosti. Jedna z předních osobností Levoče, která si podmanila každého, kdo do jejího prostředí vstoupil, svým velkým vzděláním a milujícím srdcem, vizte, k autoritě a mravní síle nepotřebujete významného původu, nepotřebujete jmění, nepotřebujete úsilí, — jen věrné plnění povinnosti, čestný charakter. ; Čas je krátký na to, abychom podrobně sepsali její životní cestu. Kéž by zůstaly paměti této úrodné duše. Kolik ponaučení, jaké bohatství životních zkušeností by bylo odhaleno tam před našima očima! Ačkoli jsou obvykle velcí pracovníci, lidé činu jen zřídka mají čas zapsat si své myšlenky a úvahy, bez ohledu na to, jak krásný spisovatelský talent a velké znalosti mají, bez ohledu na to, jak velkou duchovní škodu může způsobit jejich mlčení. Dianiská však měla jiné prostředky k nesmrtelnosti: svá díla, levočskou nemocnici, sirotčinec atd., které přežijí i generaci, jež pocítila paprsky její vřelé duše. ; Pokoj popelu! Požehnání památce!" ; ; Jeho články a projevy o církevních, teologických a doktrinálních otázkách byly publikovány v těchto novinách, časopisech a ročenkách: Priatel školy a literátory (Budapešť 1860–61), Zeitschrift für Mission (Erlangen 1863–64), časopis Dr. Népsikolai Olvasókönyvek (Békés-Csaba 1869–81. příběhy a náboženské a mravní básně), Gustav Adolfs Bote (Darmstadt 1871. 1880.), v ústředních bulletinech Gustav-Adolf-Egylet (Lipsko, 1871. 1886 Stuttgart. 1879.), Gustav Adolfs Blätter. (Stuttgart 1877–81. Der Protestantismus in Kroatien und Slavonien, Die evangelische Gemeinde Agram, 1891. Die magna charta der ungarischen Protestanten sat.), Prot. Egyh. és Isk. lap (1877.), Evangelický kostel a škola (Bratislava, 1886.), Evangelische Glocken (Bratislava, 1890. Eine Gustav-Adolfs Reise, 1891. Die Gustav-Adolf Vereine und ihre Versammlungen). Czikkeit převzalo několik maďarských, německých a švýcarských novin. ; ; Funguje: ; 1. Gyámintézeti beséd. Bpest, 1878. (Tót nyelven.) ; 2. Gastpredigt Agram, 1878.; 3. Abschiedspredigt. U. ott, 1882. ; 4. Jahresbericht der evang. Farnost Agram 1879. 1880–81. ; 5. Inaugurační kázání 16. července 1882. Leutschau, 1882. ; 6. Památník zesnulého Kálmána Okolicsányi-Zsedényiho. U. ott, 1882. ; 7. Na památku Lutherovy slavnosti v Leutschau 1883. ; 8. Práce spolku Gustav Adolf a aktivity žen v této oblasti. Késmárk, 1884. ; Má mnoho církevních a příležitostných písní a básní v maďarštině a němčině. Levski, 1883–92. ; Výroční zprávy o kostele Levski ev. za léta 1882–91 v němčině. ; Zprávy o valných shromážděních Levských ev. církevních opatrovnických ústavů v Maďarsku za léta 1888–91 v němčině. ; Rukopis: Levská pobočka. Dějiny evangelické církve a jejího lycea v němčině a maďarštině.