Emericanum

Druhou budovou Královské právnické akademie na Káptalanově ulici je Emericanum, malý seminář pojmenovaný po svatém Imre. Byl založen 26. ledna 1642 (na rozdíl od nápisu na budově: Seminarium S. Emerici Ducis MDCXLI) bratislavským kanovníkem Imrem Lósym (jeho erb je vidět nad vchodem do Emerikana), pozdějším arcibiskupem ostřihomským, s 21 tisíci forinty, aby v tomto ústavu bylo 12 seminaristů pod péčí a vedením kapituly a probošta pečlivě vychováváno ve vědě a kněžských ctnostech a aby byli ve službách bratislavského kostela. Kapitula také přispěla k Lósyho založení tím, že pro tento účel darovala dva domy, na jejichž místě mělo být postaveno Emerikanum. Kanovník Mihály Veresmarty a opat z Báttai navýšili založení o 1500 forintů, aby studenti mohli úroky z něj využít k výuce jak na fakultě a ve figurativním zpěvu. V roce 1716 přispěli ostřihomský kanovník Imre Luby a pozdější váradský biskup János Okolicsányi do Lósyho nadace částkou 3 500 forintů. V roce 1783 byl ústav na příkaz Josefa II. přemístěn do Budína a nadační částka, která se mezitím díky neustálým darům kanovníků zvýšila na 35 337 forintů, byla spolu s domem zabavena třicetileté kanceláři. V roce 1802 byl však ústav přemístěn zpět do Bratislavy. 5. listopadu 1848 bratislavský probošt Adalbert Pogány zvýšil nadační kapitál ústavu darem 5 000 forintů, poté v roce 1850 o 2 000 forintů a v roce 1851 darem panství Nagy-Bercel a Kis-Bercel v župě Nógrád. Studenti byli. Jsou pod... vedení kanovníka, ředitele (rektora) a kostelníka, prorektora. V letech 1803 až 1868 byli vzděláváni doma, ale od roku 1868 navštěvovali místní veřejnou školu, Královské katolické gymnázium, kde dokončili středoškolské studium, po kterém byli převedeni do většího semináře pro teologická studia. Budova ústavu byla v roce 1724 zrekonstruována, jak oznamuje chronostický nápis nad branou, který napsal zesnulý prorektor Máté Uzeoróczy (Est Virgo Lilium, ast Emericus ut esset). ; Vzhledem k významným církevním mužům, kteří tento ústav absolvovali, lze říci, že sláva tohoto domu září široko daleko v zemi. V řadě mladých studentů v modrých rouších, kteří zde byli vzděláváni, je velký počet těch, kteří později dosáhli nejvyšší úrovně pozemské slávy a stali se významnými osobnostmi církevního a vědeckého světa. hrál nejvýznamnější roli v oblasti politického života. V minulém století tato instituce dala vzniknout následujícím osobnostem: v 1777, Rudnay Sándor, arcibiskup-primas ostřihomský; r. 1780 Jordánszky Elek, biskup z Tinnu, arcibiskup-vikář a majitel slavného Jordánského kodexu; a István KoIIár, zvolený biskup Tribunic; v roce 1790 József Kopáčsi, arcibiskup-primas ostřihomský; v roce 1790 György Németh, zvolený biskup Tribunic; a Imre Tóth, světící biskup z Thaumacea; v roce 1805 József Kunszt, arcibiskup z Kalocsa; v letech 1806-7 Béla Bartakovics, arcibiskup egerský; v roce 1823 József Szabó, světící biskup v Nicopoli; v roce 1826 Lázár Káncz, zvolený biskup z Phara; v roce 1828, János Simor, princ-primát; r. 1829 gr. Forgách biskup Ágost, pán z Ostřihomi a politický spisovatel, v letech 1829-30 Sujánszk y Antal, prelát-kanovník a církevní spisovatel z Ostřihomi, v roce 1830 kardinál Lajos Haynald, arcibiskup z Kalocsy, v letech 1833-4 nejaktivnější církev Endre Radlinszky in18 the Endre Radlinszky György Schopper, biskup z Rozsnyo, v roce 1836 József Boltizár, mylasský světící biskup, v letech 1836-7 Arnold Ipolyi, tento prvotřídní pochodník maďarské mytologie a dějin umění, tvůrce Muzea Ipolyi, nejprve biskupství v Bányi, poté biskupa Bányoma Biszrada, knížete kostela sedícího 1838 János Zalka, biskup v Györu, v roce 1839 Károly Rimely, následník trůnu Rudolf, učitel maďarského jazyka a dějepisu, nějaký čas kanovník-farář v Bratislavě, monograf Pázmánea a bratislavské sociální kapituly a nakonec držitel biskupského stolce Bánya Biszterce Ferenc Blümelhuber, ostřihomský kanovník a choulostivý církevní spisovatel-42 Gyomgár1, v r. 1884 volený kostel sv. biskup, v letech 1842-43 György Császka, arcibiskup z Kalocsy, a Kornél Hidassy, biskup ze Szombathely, v roce 1843 József Samassa, arcibiskup z Egeru, a József Dankó, titulární biskup, bratislavský probošt, teolog a historik umění, teolog a historik umění58 Pécs, v roce 1850 Antal Pór, prelát-kanovník z Ostřihomi, nejznalejší a prestižní známý z naší země z období Anjou: Nándor Cselka, vysvěcený na biskupa v roce 1851 a první budapešťský arcibiskup. Můžeme dodat, že v tomto ústavu působil jako akademický supervizor jeden z nejučenějších členů maďarského duchovenstva Maďarské akademie věd: biskup Nándor Knauz a bratislavský probošt, který po útrapách svého neúnavného výzkumu odpočívá na hřbitově sv. Andráse v Bratislavě. Po mnoho let vedl tento ústav jako akademický supervizor bratislavský prelát-kánon Károly Santhó, který z ústavu svěřeného jeho správě udělal vzorovou instituci a svěřeným studentům poskytoval vlasteneckého ducha a důstojné kněžské vzdělání. Existují však i další velmi hodní členové duchovenstva ostřihomské arcidiecéze (zmiňme Józsefa Kovácse, kněžského učitele, Ference Urbanka, bratislavského kanovníka, a slavného pomologa, titulárního biskupa Károlye Heillera, bratislavského kanovníka-faráře a významného církevního řečníka Józsefa Krotkyho, kanovníka ostřihomského a slavného církevního řečníka, Lajose Lassua, kanovníka bratislavského, Adolfa Majthényiho, opata a arciděkana ze Sasváru, Józsefa Klìmsteina (Kőhalmiho), důstojného ředitele arcibiskupské střední školy v Nagyszombatu a pilného církevního spisovatele, Jánose MáIIyho, kanovníka bratislavského, později ostřihomského a církevního spisovatele, gr. Adolfa Pongratze, probošta z Vágujhely a bývalého poslance Národního shromáždění, Lászlóa Schreibera, kanovníka ze Győru a opata ze Szegszárdu, Ödöna Zandta, probošta-kanonika bratislavského a městského faráře, Alajose Somogyiho, zástupce ředitele Společnosti sv. Štěpána, významného církevního spisovatele, Dodeka Crescenta, dvorního kaplana a knihovníka Budapešťské univerzity atd. atd.), kteří s sebou z Emerikána přinesli ducha vlasteneckých ambicí a později se stali přínosem a ozdobou církve i státu.“