Dobrovolní hasiči 1943–1944
Hasičská organizace
Pamatuji si, že mi bylo šest nebo sedm let. V té době byl hasičský sbor velmi vážený. Jejich práce byla rozmanitá, protože vesnické domy měly doškové střechy a z kamen na dřevo rychle létaly jiskry a snadno doškovou střechu zapálily. Tehdy hasiči ještě hasili ručně. Nabírali vodu ze studny, nalévali ji do plechovek a pak ji nosili ruku v ruce k ohni. Pokud se střecha vzňala, hasiči vystoupili na střechu a půdu a postavili se na žebřík, aby plechovky vynesli nahoru a zachránili tak vše, co se zachránit dalo. V té době lidé na půdě uchovávali spoustu věcí. Výhodou doškové půdy byl chladný a suchý vzduch. Takže se zde skladovaly uzené klobásy, šunka, slanina a sádlo. Potraviny zde uložené se nekazily, jen vyschly, a tma na půdě je dokonce chránila před mouchami a hmyzem.
Můj otec byl také hasič, nejstarší byl Gyula Beke. Byl hasičským trubačem. Každou neděli ráno v 7 hodin projížděl na koni ulicemi a troubil hasiče k akci. Svolával je na cvičení před hasičskou stanici nebo na nádvoří Levente, vedle kláštera. Pokud ve vesnici vypukl požár, také zatroubil, na což vesničané běželi s plechovkami, aby co nejdříve uhasili požár. Na mnoha místech hořely domy nebo se vzňaly komíny vedle domů a vyhořely hospodářské budovy.
Během letní sklizně měli hasiči vážný úkol. Měli pravidelnou denní i noční službu – ve dne mladí, v noci muži – aby mohli v případě požáru zareagovat co nejrychleji a nejefektivněji.
Když přišlo dobré počasí, musel se na jaře v domech provést velký úklid. Hasiči tehdy stále sloužili. Jejich úkolem bylo chodit dům od domu a kontrolovat. Prohlídku prováděli dva z nich. Jeden z nich kontroloval půdu, druhý dvůr, zda se tam nenachází nějaký hořlavý materiál, který by mohl způsobit požár. Také prozkoumali stav komínů. Pokud našli závadu, vyzvali majitele, aby ji opravil.
Hasiči nezaháleli ani v zimě. Pravidelně se scházeli v Leventeothonu, který se později stal kinem, a nacvičovali divadelní hry, které uváděli vesničanům. Představení „Sári bíró“ mi utkvělo v paměti. V srpnu se v den rozloučení pravidelně konal hasičský ples a v květnu prvomájová slavnost, kde se mládež bavila pojídáním koláčů, skákáním v pytlích atd.
Náročná práce hasičů se usnadnila, když dostali motor a hadice. V případě požáru se motor spouštěl do studny, která nasávala vodu do hadic, a tak se voda stříkala na oheň. Pokud byl poblíž kanál, hasili ho odtud. Motor obsluhoval starší kovář-mechanik Lajos Vida. Velitelem hasičů byl strýc Béla Keserű, který za svou práci v hašení požárů obdržel četná vyznamenání.
Po strýci Bélovi se velitelem stal mladý kovář Lajos Vida, ale to se stalo až v pozdějších letech. V této době se počet dobrovolných hasičů zvýšil a mnoho z nich se připojilo k představenstvu. Hasiči dostali hasičský vůz, což jim práci výrazně usnadnilo. O mladší hasiče se staral velitel hasičů Lajos Vida a děti školního věku se teoretickou část hašení požárů učily ve škole. Praktickou část vyučovali starší hasiči na nádvoří hradu – tehdy školy. Mládežnické týmy – odděleně dívčí a chlapecké – se každoročně účastnily okresní hasičské soutěže, ve které vždy dosahovaly dobrých výsledků. Dívky si domů vícekrát přivezly první cenu a dokonce vyhrály i celostátní soutěž.
Mladý Lajos Vida za svou tvrdou práci a činnost v dobrovolném hasičském sboru obdržel vysoké státní vyznamenání. Hasičství vždy považoval za vážný úkol, který s velkou láskou vykonával, zejména mezi mladými lidmi, s nimiž tuto práci uskutečňoval.
Bohužel tito vedoucí dnes již nejsou mezi námi. Hasičská stanice se stala neobydlenou a v průběhu let budova chátrala. Tento proces trval až do roku 2015. Učitelka Vida Aranka považovala za velmi důležité pečovat o odkaz svého otce, zesnulého velitele hasičů Lajose Vidy, a proto začala s rekonstrukcí hasičské stanice. Budova byla zrekonstruována zevnitř i zvenku. Existuje slib, že dostanou nový hasičský vůz. Vida Aranka také prosazuje založení nového hasičského sboru.
Bylo by důležité, aby si mládež obce našla své místo v této dobrovolné hasičské organizaci a s velkou láskou tam vykonávala svou práci.
Tak do toho! Přejeme mladému týmu hodně úspěchů!
Autor: Vida Sándorné Eszter Beke (1937)
Červenec 2016
Zdroj: Amália Nagy
Můj otec byl také hasič, nejstarší byl Gyula Beke. Byl hasičským trubačem. Každou neděli ráno v 7 hodin projížděl na koni ulicemi a troubil hasiče k akci. Svolával je na cvičení před hasičskou stanici nebo na nádvoří Levente, vedle kláštera. Pokud ve vesnici vypukl požár, také zatroubil, na což vesničané běželi s plechovkami, aby co nejdříve uhasili požár. Na mnoha místech hořely domy nebo se vzňaly komíny vedle domů a vyhořely hospodářské budovy.
Během letní sklizně měli hasiči vážný úkol. Měli pravidelnou denní i noční službu – ve dne mladí, v noci muži – aby mohli v případě požáru zareagovat co nejrychleji a nejefektivněji.
Když přišlo dobré počasí, musel se na jaře v domech provést velký úklid. Hasiči tehdy stále sloužili. Jejich úkolem bylo chodit dům od domu a kontrolovat. Prohlídku prováděli dva z nich. Jeden z nich kontroloval půdu, druhý dvůr, zda se tam nenachází nějaký hořlavý materiál, který by mohl způsobit požár. Také prozkoumali stav komínů. Pokud našli závadu, vyzvali majitele, aby ji opravil.
Hasiči nezaháleli ani v zimě. Pravidelně se scházeli v Leventeothonu, který se později stal kinem, a nacvičovali divadelní hry, které uváděli vesničanům. Představení „Sári bíró“ mi utkvělo v paměti. V srpnu se v den rozloučení pravidelně konal hasičský ples a v květnu prvomájová slavnost, kde se mládež bavila pojídáním koláčů, skákáním v pytlích atd.
Náročná práce hasičů se usnadnila, když dostali motor a hadice. V případě požáru se motor spouštěl do studny, která nasávala vodu do hadic, a tak se voda stříkala na oheň. Pokud byl poblíž kanál, hasili ho odtud. Motor obsluhoval starší kovář-mechanik Lajos Vida. Velitelem hasičů byl strýc Béla Keserű, který za svou práci v hašení požárů obdržel četná vyznamenání.
Po strýci Bélovi se velitelem stal mladý kovář Lajos Vida, ale to se stalo až v pozdějších letech. V této době se počet dobrovolných hasičů zvýšil a mnoho z nich se připojilo k představenstvu. Hasiči dostali hasičský vůz, což jim práci výrazně usnadnilo. O mladší hasiče se staral velitel hasičů Lajos Vida a děti školního věku se teoretickou část hašení požárů učily ve škole. Praktickou část vyučovali starší hasiči na nádvoří hradu – tehdy školy. Mládežnické týmy – odděleně dívčí a chlapecké – se každoročně účastnily okresní hasičské soutěže, ve které vždy dosahovaly dobrých výsledků. Dívky si domů vícekrát přivezly první cenu a dokonce vyhrály i celostátní soutěž.
Mladý Lajos Vida za svou tvrdou práci a činnost v dobrovolném hasičském sboru obdržel vysoké státní vyznamenání. Hasičství vždy považoval za vážný úkol, který s velkou láskou vykonával, zejména mezi mladými lidmi, s nimiž tuto práci uskutečňoval.
Bohužel tito vedoucí dnes již nejsou mezi námi. Hasičská stanice se stala neobydlenou a v průběhu let budova chátrala. Tento proces trval až do roku 2015. Učitelka Vida Aranka považovala za velmi důležité pečovat o odkaz svého otce, zesnulého velitele hasičů Lajose Vidy, a proto začala s rekonstrukcí hasičské stanice. Budova byla zrekonstruována zevnitř i zvenku. Existuje slib, že dostanou nový hasičský vůz. Vida Aranka také prosazuje založení nového hasičského sboru.
Bylo by důležité, aby si mládež obce našla své místo v této dobrovolné hasičské organizaci a s velkou láskou tam vykonávala svou práci.
Tak do toho! Přejeme mladému týmu hodně úspěchů!
Autor: Vida Sándorné Eszter Beke (1937)
Červenec 2016
Zdroj: Amália Nagy