Bojnický zámek

V západní části města Bojnice, na malém kopci, se nachází pevnost, která ve své současné podobě připomíná francouzský zámek, a je dosažitelná po pěší stezce stoupající rozlehlým parkem. Útes je obklopen širokým příkopem, do kterého bývalí stavitelé hradu sváděli vodu z pramenů, které zde vyvěraly. Ačkoli byly budovy na konci 19. století na žádost majitele výrazně přestavěny, základy si stále zachovávají své středověké podoby. Rohy polygonálního vnějšího opevnění jsou rozděleny vysokými věžemi a budovy lemují hradby. V minulosti se zde skladovaly potraviny a palivové dříví, stejně jako stáje pro koně a ubytování pro velký počet zaměstnanců. Stavba vnitřního hradu také tvoří nepravidelný mnohoúhelník s vysokými věžemi tyčícími se k nebi v jeho rozích. Všude vidíme konzolové, podepřené štíty typické pro francouzské hrady a novogotické architektonické detaily – jak si je na přelomu 19. a 20. století vysnil budapešťský architekt József Hubert. Práce, které trvaly desítky let, stály 2 miliony zlatých korun, což byla v té době obrovská suma, a bohužel zcela zfalšovaly původní středověký hrad. Podle dosud provedeného archeologického výzkumu mohlo být rané jádro Bojmóce ve 13. století hradem na útesu o průměru 30–35 metrů, obklopujícím oválnou plochu. Na základě celostátně známé praxe stavby hradů mohla raná část tvořit stará kulatá věž a kamenná zeď obklopující strmý okraj, zatímco na nádvoří se tyčily hospodářské budovy a stáje. To bylo v 15. století rozšířeno o větší vnější hrad, který byl zesílen silnostěnnými věžemi. V 16. století a v 19. století, kdy se ve velkém měřítku začaly používat střelné zbraně, nebyla pevnost, která byla vždy v soukromém vlastnictví, přestavěna tak, aby splňovala moderní obranné požadavky, což znamená, že nebyly postaveny žádné dělové bašty. Tato středověká pevnost díky svým majitelům věrným habsburskému císaři přežila rozkaz vyhodit do povětří uherské hrady. Mezi lety 1889 a 1908 však byly jeho zdi a budovy na příkaz majitele, hraběte Jánose Pálffyho, výrazně proměněny. V současné podobě, která zkresluje jeho původní obraz, mohou zvědaví návštěvníci spatřit francouzský zámek, v němž vzniklo 182 místností, z nichž téměř 50 je obytných pokojů. V původní, středověké podobě se dochovala pouze hradní kaple, v jejíž kryptě v červeném mramorovém sarkofágu odpočívá bývalý pán hradu, hrabě János Pálffy, a rytířský sál, ostatní detaily odrážejí, jak architekt a majitel, hrabě, snili o „rytířském hradu“. Můžeme se dokonce spustit do jeskyně hluboko ve skále, kde si obyvatelé hradu mohli uhasit žízeň z čistých pramenů vody. Za ulicemi obklopujícími krásně zrekonstruované, protáhlé cihlové hlavní náměstí města Bojnice, které vyzařuje historickou atmosféru, můžeme navštívit městské opevnění, které se částečně dochovalo dodnes. Poměrně tenkou, jedinou kamennou zeď můžeme dlouho sledovat, částečně zabudovanou do obytných budov na jižní straně, zatímco delší úsek se dochoval v obnoveném stavu na západní straně. Město, které bylo kdysi závislé na zemských pánech, má dva vchody, jeden poblíž hradu, čtvercovou bránu na jihozápadní straně, zatímco druhý je jednoduchá brána otevírající se na západní kamenné zdi. S největší pravděpodobností to byl také východ do rušného údolí řeky Nitry, ale ten byl spolu se zbytkem městských hradeb zbořen kolem 18. století. Město Bojnice nebylo ve středověku považováno za významnou pevnost; turečtí nájezdníci v letech 1530 a 1599 přepadali a loupili domy měšťanů. Historie hradu: Po tatarském vpádu v letech 1241-42, na popud krále Bély IV., úředníci držející národní hodnostáře, bohatší rodiny a hradní nevolníci stavěli na pozemcích, které dostali darem, jeden po druhém menší a větší hrady na místech vhodných k obraně. K neznámému datu založili synové Kazimíra Comese z rodu Hont-Pázmány hrad Bojmoc na malém skalním výběžku vypínajícím se z údolí řeky Nitry. Kolem roku 1297 jej nechal obsadit svými ozbrojenci oligarcha Máté Cák, který rozšířil svou vládu na kraje Vysočiny, a v roce 1302 vydal český uchazeč o trůn, pozdější uherský vládce Václav, kterého podporoval, darovací listinu. Poté, co mocný pán v roce 1321 zemřel, jeho panství rychle napadlo vojsko krále Karla Roberta z Anjou. Hrad Bojmoc spolu s nedalekým Keselőkő spravoval společný královský guvernér. Poté, co nastoupil na trůn král Zikmund Lucemburský, aby posílil počet svých stoupenců, daroval tuto oblast během obrovských pozemkových grantů palatinu z rodu Leustáků z Jolsvai, jejichž syn Jurej zemřel v roce 1427 bez syna, takže se vrátila do správy Královské komory. Od roku 1430 ji vlastnil Lénárd Noffri italského původu a jeho bratři. Protože jich bylo čtyři, pevnost výrazně rozšířili a poté byl zřízen vnější hradní blok. Ve 40. letech 15. století se ani českým husitům, kteří si již podmanili značné části Vysočiny, nepodařilo dobýt vybudované opevnění. Král Matyáš Hunyadi daroval hradní panství rodu Noffri, který v roce 1489 vyhynul, svému nemanželskému synovi, Jánosu Korvínovi, vévodovi liptovskému. Nového zeměpána zde přepadli vrazi najatí šlechtickým rodem Sapoljaiů, ale jejich plán selhal. Přímý vůdce kruté vraždy, Péter Pohi, hejtman hradu Bojnice, byl královským soudem v Budíně odsouzen a zaživa popraven rozsekáním na čtyři kusy na náměstí před Frissovým palácem. Bojnice brzy převzali Sapoljští, protože výměnou za peníze požadované od zesnulého krále Matyáše byl Jan Korvín nucen zastavit jim významné hradní panství. V polovině 16. století jej Janu Sapoljskému, zvolenému uherským králem, odebraly žoldnéřské armády Ferdinanda Habsburského, rakouského arcivévody a později i uherského vládce. Vítězný král jej daroval rodině Thurzóů, jednomu ze svých nejvýznamnějších uherských podporovatelů, kteří posílili jeho hradby na ochranu před stále častějšími tureckými nájezdy. Podle dobových pramenů bylo město v letech 1530 a 1599 vypleněno a vypáleno pohanskými jezdeckými hordami, ale ty se neodvážily zaútočit na silný hrad Bajmoc. Během velkých tažení 17. století, v roce 1605, jeho posádka otevřela bránu bez jediného výstřelu z děla hajdúským jednotkám Istvána Bocskaie, které povstaly proti tyranii habsburského císařského rodu. Od roku 1607 se opět dostal pod kontrolu šlechtického rodu Thurzóů, kteří jej využívali jako centrum feudálního panství okolních poddanských vesnic. V té době již nebyl považován za nijak významnou vojenskou hodnotu, takže se neprováděla výstavba moderních dělových postavení a bašt vhodných pro boj s děly. V roce 1637 vymřel i rod Thurzóů, ale panovník jej brzy zastavil rodině Pálffyů. V průběhu dějin si jej od roku 1643 mohla nárokovat jako věčný majetek šlechtická rodina věrná císaři. Svou poslední vojenskou roli sehrál ve válce za nezávislost vedené Ferencem II. Rákóczim, kdy kuruci mohli vstoupit do jeho hradeb až po dlouhé blokádě hladem, a to až 8. července 1704. O čtyři roky později jej znovu získal jeho statkář, hrabě János Pálffy, chorvatský bán. Vzhledem k tomu, že šlechtic byl během povstání bezvýhradným zastáncem císařského rodu, unikl Bojnický zámek, který byl jeho majetkem, rozkazu vyhodit do povětří maďarská opevnění. Svou středověkou podobu si zachoval až do roku 1889, kdy na pokyn majitele, hraběte Jánose Pálffyho, provedl budapešťský architekt József Hubert rozsáhlou rekonstrukci Bojnického zámku podle vzoru francouzských hradů. Práce, která trvala desetiletí, stála 2 miliony zlatých korun, v té době obrovskou sumu, a byla dokončena v roce 1908. Ve své současné podobě evokuje falešný „pohádkový palác“, který v tomto regionu nikdy neexistoval a který obdivují turisté, kteří se sem hrnou z daleka. ; Nejpůsobivější místností hradu je Zlatý sál, jehož strop byl vyřezán z jalovcového dřeva a zdoben zlatým prachem. Podíváme-li se nad hlavu, shlíží na nás 183 andělských hlav a obzvláště zajímavé je, že každá hlava ukazuje jiný výraz obličeje. ; Dalším mistrovským dílem je Modrý salón v centrální části hradu, který dostal své jméno podle barvy nástěnné malby. Nejzajímavější na stěnách však není modrá barva, ale busty uherských králů, královen, rytířů a šlechticů, kteří se na nás dívají zpět. Ve třech rozích jsou také tři sochy psů a ty zobrazují lidské vlastnosti. Falešné, inteligentní a lstivé. ; V kryptě nacházíme místo posledního odpočinku posledního šlechtického majitele hradu, hraběte Jánose Ference Pálffyho. Hrabě, obdařen vášní pro sběratelství, zanechal před svou smrtí v roce 1908 závěť, aby byl hrad otevřen všem a zůstal muzeem pro budoucí generace.