Benedek Pogrányi, život tureckého šlehače

První známou osobou používající příjmení Pográny z obce Pográny byla baronka Anna Pogrányi (1299), ale někteří uvádějí jako prokázaného předka pouze Balázse Pogrányiho (1471). Rodina, která dala Maďarům mnoho slavných osobností, se později rozdělila na dvě větve (Derfel a Nemeskürthi, vztah mezi nimi není dodnes dostatečně objasněn). Druhá větev se v Nemeskürtu objevuje ve druhé polovině 16. století, ale svá pogrányská panství zcela opustila až mnohem později (Pogrányiové žili v Pográny i v 17. století). Přesně nevíme, kde se narodil turecký vojín Benedek Pogrányi (*1580 – 29. května 1614) z nemeskürthiovské větve. Bránil hornická města, nejprve jako kapitán v Bakabányi (1580) a poté v Korponě (1593-1594/1597). V druhém případě úspěšně odřízl tureckou cestu k hornickým městům a hrad se nevzdal ani tváří v tvář hrozbě Numeta Beye (1593). Numet Beyův dopis a odpověď Benedeka Pogrányiho na něj byly také publikovány tištěnou formou pod názvem „Zwo wahrahaffte neue Zeittunge“. Literární historie považuje tento reprodukovaný dokument za první noviny (tzv. novinový list) vydávané v Vysočinách. V letech 1598-1602 byl vrchním kapitánem Nógrádu (podle jiných zdrojů v té době sloužil jako kapitán i v Nyitře), byl také vrchním kapitánem Dunáninnenu a poté jeho úspěchy vedly k jeho povýšení na národního vrchního kapitána. Ve své vojenské kariéře pokračoval v klíčovém opevnění Érsekújvár, kde byl Ferenc Nádasdy jeho místokapitánem (1603). Někteří říkají, že zde ukončil svou vojenskou kariéru, ale z dopisů, které psal György Thurzovi, je zřejmé, že v armádě sloužil nejméně do roku 1609, například jako generálporučík v Zadunajské oblasti. V roce 1604 bránil Lipótvár, v roce 1605 se účastnil vídeňských mírových jednání. V roce 1608 ho Rudolf II. povýšil na barona a daroval mu hrady Hrussó a Véges. V druhém zmíněném hradě zemřel v roce 1614. Jeho šlechtický erb zobrazuje vztyčeného lva, který v pravé ruce drží nad hlavou zahnutý meč. S ním může souviset i tzv. Pográniho píseň, která pochází ze 17. století a jejíž čtení dohromady dává název POGRANIONIA. Z jeho dětí byl János kapitánem v Korponě a György místokapitánem v Érsekújváru. Jeho vnuk Ferenc se stal kapitánem Drégelypalánku a jeho prostřednictvím tato větev zanikla. Pogrányiovská větev Derfelu nadále existovala a i ve 20. století udržovala osobní vazby s Pogrányi. Dnes je připomíná pouze zvon v Egerpusztě, která kdysi patřila Pogrányi.